Jdi na obsah Jdi na menu
 


Frisbee disk - létající disk

14. 11. 2006

Házení létajícího talíře psovi je výbornou hrou, ale i užitečným doplňkovým sportem třeba k agility. Pes se při ní procvičuje v obratnosti a rychlosti a také v aportování.
V zahraničí se pořádají už i různé soutěže. U nás se zatím s touto hrou setkáváme v podobě poutavých ukázek pro diváky na výstavách a jiných sportovních akcích.

Je to skvělá hra - hlavně pro majitele temperamentních a hravých psů. Pes při chytání disku provádí různé výskoky a krkolomné obraty. Proto bychom měli i při této zdánlivě nenáročné hře zvážit jeho fyzické možnosti. U mladých psů, hlavně velkých plemen, bychom měli počkat s intenzivním tréninkem až bude ukončený vývoj jeho pohybového aparátu. Staršímu zdravému psovi tato hra jen prospěje.

Disk – můžeme koupit téměř v každém větším obchodě s potřebami a krmením pro psy. Vyrábí se plastové nebo z pevné látky (ze které se šijí batohy) v pěkných pestrých barvách, různých tvarů i velikostí. Psi mají raději disky látkové. I když mají menší životnost, zvlášť opatrnějším psům se lépe chytají bez rizika zranění. Plastové jsou vhodné pro tvrdší nebo už dobře trénované psy. U tohoto druhu disku musíme dávat pozor, abychom psa hlavně v začátcích tréninku nezranili a tím ho od další hry neodradili. Poškozený disk bychom měli včas vyměnit za nový, protože při hodu už nedrží předpokládaný směr a mohl by ohrozit psa i psovoda.

Disky, které se prodávají ve sportovních potřebách, nejsou pro hru se psem vhodné. Zpravidla jsou vyrobené z méně pevného a odolného materiálu než talíře pro psy. Pokud by je rozkousli, mohli by jejich úlomky i spolknout a zranit se. Nikdy také nenecháváme psovi disk na hraní bez dozoru psovoda.

Výcvik – vždy trénujeme na rovné, nejlépe travnaté ploše. Podklad by neměl klouzat, alespoň ne v začátcích výcviku. V okolí by neměly být stromy nebo větší předměty, o které by se v zápalu hry pes mohl zranit. Také by to mělo být dále od rušných silnic, kde jezdí auta. Ideální je zahrada, louka, volné hřiště nebo nefrekventované parkoviště. Měkký – tedy travnatý podklad je při tréninku optimální.
Psa nejdříve s diskem musíme seznámit. Podáváme mu v něm pamlsky nebo jiné krmení. Později si s diskem pohazujeme a pak mu ho zkusíme nabídnout. Pokud zná pes povel - vezmi, je to snadnější, ale každý pes, který rád aportuje po disku rád chňapne. Můžeme mu ho na kratší vzdálenosti i házet, ale pozor, aby se nenaučil disk pouze aportovat – tedy nosit ze země. Snadné je, když pes zná povel – chyť – při hře s balónkem, pak stačí vyměnit míček za disk a máme vyhráno.
Když už pes bere disk rád do tlamy, zkusíme se s ním o něj lehce přetahovat. Pokud se o něj i dále zajímá, můžeme mu ho z krátké vzdálenosti (asi 2 metry) lehce hodit. Později vzdálenost prodlužujeme. Pes se ale většinou snaží chytit disk přímo u nás, proto budeme potřebovat pomocníka, který psa v požadované vzdálenosti od nás přidrží. Můžeme i využít povely ze základního výcviku – stůj – nebo – čekej a tak udržet psa v potřebné vzdálenosti od nás i bez pomocníka. Časem, při opakovaném tréninku pes už pozná, že si má trochu „nadběhnout“. Jakmile začne s chutí disk chytat – většinou výskokem, ze země nebo přímo z rozběhu, můžeme disk házet různým směrem i pod různým úhlem. Je zbytečné ho házet příliš vysoko, psovi se špatně chytá a o hru pak ztrácí zájem.

Házení bychom si měli nejdříve natrénovat sami bez psa, abychom mu pak jeho snažení zbytečně nekazili. Házet se dá celou paží nebo jen zápěstím. Na švihu a následné rotaci pak závisí let talíře.
Disk bychom nikdy neměli házet více psům naráz. V zápalu hry by mohlo dojít k vážné srážce a následnému zranění. Výbornou změnou je házení disku mezi více osobami, přičemž pes se ho nadšeně snaží chytit. Ten totiž téměř vždy vyhrává.